Stoupání měsíční krajinou na vrchol Mont Ventoux prověří nohy i psychiku

Po šesti hodinách plavby trajektem z Korsiky se odpoledne vyloďujeme v Nice a čeká nás ještě zhruba 300 kilometrů jízdy autem. Cesta se vleče. Posledních asi sto kilometrů vede malebnou a opuštěnou provensálskou krajinou, kdybychom nebyli tak unaveni, i bychom se kochali, takhle spíše proklínáme úzké, rozbité, zakroucené venkovské silnice. Najednou se před námi otevírá volný výhled přes levandulové pole. Kýč, kvůli kterému musíme na pokyn ženské části posádky přeci jen zastavit. Levandule jsou fajn, ale mě se synem zajímá něco jiného – v dálce se tyčící vrchol s jasně viditelnou bílou věží. Mont Ventoux. Náš zítřejší cíl.

Červencové jihofrancouzské sluníčko už pomalu zapadá, když přijíždíme do vesničky Sault. Chvíli zvažujeme, zdali nevyužít státní pro obytná auta zdarma u hřbitova, ale bazén a stín v kempu jsou v panující vlně veder jasným argumentem, proč zvolit kemp. Večer ještě krátce v mobilu hledáme nějaké bližší informace o profilu a délce stoupání. Na vrchol Mont Ventoux vedou po silnici tři trasy (další pak určená pro horská kola a gravely). Náš výchozí bod ve vesnici Sault je označován jako nejlehčí, a to díky vyšší nadmořské výšce startu. Převedeno do řeči čísel nás čeká na 26 kilometrech převýšení lehce přes 1200 metrů.

Kromě startu v Saultu lze Mont Ventoux dobýt i z Bédoinu, což je nejčastější místo, kde nadšenci zacvaknou tretry do pedálů, popřípadě pak z Malaucéne. Obě tyto cesty jsou náročnější, protože jsou kratší (zhruba 21,5 km) a ještě k tomu mají větší celkové převýšení. To tedy zkusíme až někdy příště.

Protože má být během dne kolem 40 °C, nezbývá než vyrazit hodně brzy. Kolem sedmé už tedy protahujeme nohy a šlapeme do pedálů. Hned za Saultem se silnice začíná mírně zvedat a vede skrz rozlehlá levandulová pole, sluníčko vychází, a i když tu nejsme za romantikou, ale za sportovním výkonem, nemůžu se ubránit tomu, že se kochám. Kombinace slunného dne a vlahého ranního vzduchu, v kterém je přimícháno silné levandulové aroma, je fakt magická. Z letargie mě probere cyklista, který to kolem nás do zhruba 5% stoupání propraží ze sedla asi 40 km/h a aniž by jakkoliv zvolnil, zmizí jako střela za zatáčkou. Co to jako mělo bejt?! Předzvěst toho, že tu ani zdaleka nebudeme sami. 

Mont Ventoux je cílem stovek cyklistů od profíků až po ryzí amatéry. Takovou masovku sice moc nevyhledávám, ale musím uznat, že stoupání až na vrchol má díky množství cyklistů svou jedinečnou atmosféru. Drtivá většina z nich je přátelská a usměvavá… a také rychlejší než my. Zpětně viděno musím uznat, že jsme možná z Větrné hory, což je překlad jména Mont Ventoux, měli zbytečně velký respekt a ze začátku jsme se šetřili až moc. Jenže ono se to těžko odhaduje, když všude slyšíte, jak těžký je to kopec a víte, že vás čekají dlouhé hodiny šlapání.

Prvních zhruba 20 kilometrů má průměrné stoupání jen lehce přes 3,5 % a silnička vede lesem, takže se jede fakt příjemně. Jen teda samozřejmě nedosahujeme průměru 20 km/h, takže tento úsek jedeme zhruba hodinu a půl. Jak jsem už psal, tato úvodní pasáž by se dala jet rychleji, jen to vyžaduje dobrou schopnost rozvržení sil, protože ten pravý Mont Ventoux nás totiž ještě čeká. Zastavujeme na chvíli u známého Chaletu Reynard (1419 m n.m.), kde se připojuje i silnice od Bédoinu a koukáme do dáli na bílou věž na vrcholu hory. Po silnici je vzdálená sice jen něco přes 6 kilometrů, ale kopec citelně přituhuje. Kromě toho zcela mizí jakákoliv vegetace a sluníčko začíná slušně pražit. 

Po pár stovkách metrů je mi jasné, že než si udělám vrcholové foto, ještě nějaký ten čas uplyne. O mém nízkém tempu asi nejlépe vypovídá historka z místa krátce za simpsonovým památníkem (viz. infobox), kde přede mnou z kola kvůli křečím slezl jeden z cyklistů. Vzhledem k mé mrzké rychlosti mám dost času přemýšlet, jak mu pomoci – vrchol má na dohled, ale fakt trpí a čeká ho nejprudší 10% pasáž a zhruba 1,5 km. Je mi ho líto. Protože jsem ale na rozdíl od něj počítal i s krizovým scénářem, sahám do dresu a hledám tubu s magnesiem. Ano, přátelé, stále jsem k tomu nebožákovi ještě nedojel…Když se k němu blížím, křiknu na něj anglicky a podávám mu potenciální spásu, odmítavým gestem se však zdráhá ji přijmout. To mě popravdě trochu popudilo, protože kvůli němu nechci zpomalovat, takže na něj dost razantně křiknu „Na!!!“, vrazím mu jí do ruky a šinu se svým tempem dál. Vzhledem k jeho stavu mám jistotu, že mě nedoběhne…

Na vrcholu Mont Ventoux si vystojíme kratší frontu na focení u cedule, pár lidí blejskneme my, pak nás ochotně vyfotí zase někdo jiný. Atmosféra je tu skvělá, cyklistů jak na Václaváku, a to den víceméně teprve začíná. Rozhledy jsou z tohoto provensálského obra spektakulární a při pohledu na klikatou silnici pod námi si člověk teprve naplno uvědomí, jak specifické toto stoupání je – povrch skutečně vypadá jako měsíční krajina, do které však celý den praží slunce. Na vrcholu je cítit mírný vánek, který dává jasně najevo, že silnější vítr tady umí být dost krutý. Jsem rád, že si tenhle kopec můžu odškrtnout, příště ho zkusím z Bédoinu. Nasedáme na kola a těšíme se na sjezd. Silnice je přehledná a sklon poměrně strmý, takže se na tachometru rychle objevují cifry začínající sedmičkou i osmičkou. Moc příjemný je i dvacetikilometrový mírně vyklusávající úsek, který je krásně šlapavý a v směru do údolí cesta ubíhá o dost rychleji. Při vjezdu do Saultu zastavujeme na pizzu a na lavičce s výhledem koukáme na Mont Ventoux tyčící se v dáli v lehkém oparu. Je to vážně magická hora.