Tip na nevšední výlet: U vesnice Sazomín najdete utajená místa, která přežila válku i Československo

Známe je asi všichni. Nebo alespoň my, co si všímáme okolí a neřítíme se desítky kilometrů v hodině nad povoleným zákonným maximem. Nápadné či méně nápadné betonové a kamenné stavby, jejich pozůstatky či jen dvojice řad stromů, evokující myšlenku, že mezi nimi kdysi vedla silnice, po níž jezdily první zetory, tudory, předválečné autobusy a lidé na kolech. Pojďte se s námi vrátit na místo, kde se zastavil čas…

Když se vydáte po silnici č.37 z Velké Bíteše přes Křižanov a Ostrov nad Oslavou směrem ke Žďáru nad Sázavou, projedete předposlední obcí před Žďárem, a ta se jmenuje Sazomín. Taková delší a dobře průjezdná obec (občas tady a v okolí stává tmavý Superb či Octavia s nezaměnitelnými kamennými tvářemi uvnitř a radary pod maskou chladiče), budete asi po třech stovkách metrů míjet po levé ruce takový rozbahněný plácek. Vypadá trochu jako parkoviště, ale bez jediného doplňku potřebné infrastruktury (nepočítáme-li bláto, odpadky a roští). Přesto zastavte, právě tady začíná historie na dotek ruky…

Před vámi se ve směru na Žďár otevře úzká a rozbahněná cesta, evidentně dodnes jako krátká komunikace v ose původní válcované silnice používaná osádkami těžkých sklápěčů, vozících do okolí cenné historické památky desítky tun hlíny a nepořádku.

Budete muset trochu skákat a hodně se vyhýbat nánosům, ale nenadávejte – když Heinrich Schliemann objevoval bájnou Tróju, byl na tom neskonale hůř. A pak, až minete poslední hromadu hlíny a zrak vám zabloudí trochu doprava, otevře se před vámi okno do minulosti v podobě pravidelně zakřiveného a lehce klopeného oblouku s mostovkou, zmizelou pod nánosy, a ústící na elegantní jednoobloukový kamenný most. Původní trasování pokračuje na druhé straně mostu ještě několik desítek metrů, a až potom je přerušené svodidly a současnou silnicí č.37, po níž se řítí ti nedočkavci, kteří si nedovedou (nebo nechtějí) udělat chvilkovou zastávku se zamyšlením…

Levá strana mostu (myšleno v původním směru jízdy) je docela zachovalá, to se ovšem nedá říci o zábradlí, z něhož zbyl jen jediný ocelový držák, zapuštěný do okraje vozovky. Pohodlně se dá popojít deset či dvacet metrů doleva a sledovat široké rozpětí oblouku, korunovaného masívní kamennou zdí.

Když mostek přecházíte, můžete si všimnout jeho velmi porušené konstrukce (a zřejmě i statiky) na opačné, tedy pravé straně (směrem k Sazomínu). Zde se do konečného účtování pustily i náletové dřeviny, z nichž více než dvaceticentimetrový kmen vyrůstá přímo z kamenné boční zdi. To je špatné, protože bez opravného zásahu milovníků silničních památek se z mostu za pár let může stát hromada kamení, omývaného proudem řeky Oslavy. Detailní zkoumání zblízka je sice možné, ale doporučujeme vybavit se holí, půda pod nánosem listí a bláta je měkká, zrádná a potměšilá…

Za silnicí č.37 si všimneme bývalého pokračování původní trasy, přerušeného novodobou stavbou vepřína, ukrytého v lese.

Na zpáteční cestě od svodidel je zakřivení a průběh oblouku ještě znatelnější, člověk téměř v duchu slyší hrkotání selského žebřiňáku a veselé povídání skupiny žen, jdoucích do Žďáru na trh.

Teď nás čeká cesta k druhému pokračování vozovky. Vyjedeme směrem ke Žďáru a po pravé ruce se nám asi stovku metrů daleko objeví „nenápadně nápadná“ alej stromů. Proč rostou seřazené takhle uprostřed ničeho? Jistě, dříve nerostly uprostřed ničeho, ale stínily a lemovaly průjezdní komunikaci, jednu z důležitých tepen už dávno za časů monarchie!

Dojedeme nadohled od malé vesničky Vatín, ale nepojedeme až do obce, nýbrž se dáme vpravo na polní cestu, ústící pod ostrým úhlem do silnice č.37. A jsme tam, kudy se dříve jezdilo! Nebojte se, i když bude bláto, nezapadnete, autor článku si to během různých projevů zimního a předjarního počasí vyzkoušel! Čeká vás nějakých pět stovek metrů mezi stromy v kdysi pravidelně udržované aleji, jen ty okraje bývalé silnice už zmizely, proměněné koly traktorů a nákladních aut v jednu jedinou stopu, vedoucí do vepřína. Silnice je (byla) zcela rovná, po padesáti metrech od vašeho odbočení uvidíte vlevo kamenná Boží muka, která se stavěla – no přece podél frekventovaných cest!

Směrem k vepřínu se bývalá komunikace trochu zhoršuje, ale ještě pár desítek metrů před bránou máte možnost otočení auta. Vepřín ale zničil poslední zbytky toho, co v lese zůstalo. Podrobné zkoumání za jeho bránou (i kdyby se vám podařilo zjednat si vstup) nedoporučujeme, protože je zbytečné…

Když se budete vydávat někdejší trasou zpátky, všimněte si při nájezdu na silnici č.37 pokračování historické trasy za křížením, ale jezdit tam už je zbytečné. Stavební rozmach Vatínu smazal veškeré historické stopy.

To je vše, co zbylo z někdejší císařské silnice nedaleko Žďáru nad Sázavou. My se nyní vydáme kousek do historie. Silnice, vedoucí v popsané stopě přes most a několika zatáčkami, měla být napřímená ještě před válkou. Nedošlo k tomu, a z pochopitelných důvodů ani během ozbrojeného konfliktu. Teprve po osvobození se vrátily úvahy, co se silnicí, protože rostoucí dopravu zpomaloval právě úzký most. Trasa nové silnice byla hotová už v roce 1950, její niveleta byla o něco zvýšená, ale až do roku 1954 (někteří pamětníci hovoří o roku 1955) prý šlo s trochou odvahy novou silnici přejet příčným směrem po starém úseku. V druhé polovině 50. let se položením nové silniční vrstvy úroveň vozovky zvedla – a historický úsek zůstal odříznutý.

Viditelný z dnešní silnice č.37 byl ale až do druhé poloviny let šedesátých, kdy okolí mostu začalo zarůstat stromy a náletovými dřevinami, o deset let později už bylo místo téměř neviditelné a věděli o něm pouze místní…

Svodidla v dnešní podobě byla osazená v 80. létech, vepřín je z téže doby.

Ironií osudu a pomníkem lidské lhostejnosti i nevšímavosti je cedule zhruba tři desítky metrů od mostu za svodidly (kde si jí nikdo nevšimne), informující osádky kolem řítících se vozidel, že se nacházejí na území Chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy. Ale nikdo už neměl (či nebyl ochotný) věnovat drobnou částku na zhotovení podobného sloupku s tabulkou, umístěnou na „parkovišti“, a informující náhodné cestující o historickém objektu v jejich bezprostřední blízkosti. Je to tak, investujeme desítky miliard do dálnic a expresních komunikací, ale nemáme několik tisíc na připomenutí existence svědka minulosti? Přece bez ní by nebyla ani budoucnost…

Tak až budete mířit od Křižanova ke Žďáru, otočte za Sazomínem volantem trochu doleva a projděte se v zamyšlení časem, v němž bylo všechno sice mnohem pomalejší, zato jednodušší – a lidé měli k sobě blíž!