Bieszczady: Podzimní toulky národním parkem daleko na východě, medvědy ani vlky ale nečekejte

Bieszczady (Beščady), jejichž název se jen o trochu lépe vyslovuje, než píše, jsou pohořím, které leží v jihovýchodním výběžku Polska směrem k Ukrajině. Jsou součástí Karpatského oblouku a patří mezi polské národní parky. Jejich specifikem je to, že stromy tu rostou do nadmořské výšky jen 1100 až 1200 metrů. Výše už naleznete pouze horské louky a pastviny tzv. poloniny. Úplně tu chybí horní pásmo lesů, což je dáno drsným klimatem s prudkými horskými větry. Další zajímavostí jsou skalní útvary na hřebenech hor. Tzv. rozsypance jsou ostré skalní útesy, balvany a skalní žebra čouhající z trav. To je trochu k teorii.

Do Bieszczad jsme zavítali v září 2021 v rámci naší „Tour de Polsko“. V horách jsme dle itineráře mohli strávit bohužel jen jeden den, ačkoli výletů by se zde dalo udělat samozřejmě mnohem více. Po bedlivém uvážení jsme se rozhodli pro výšlap na vrchol tohoto pohoří. Jde o nejvyšší bod, který se nazývá Tarnica (1346 metrů).

Naivně jsme si mysleli, že Bieszczady jsou opuštěný horský kraj na konci světa, kde je víc medvědů než lidí, zvláště po sezoně. Ostatně skoro ve všech průvodcích bylo napsáno něco v podobném duchu jako: „Je to divoký a řídce zalidněný horský region s hustými lesy a rozlehlými loukami… po válce zůstal v důsledku svárů a vystěhování vylidněn… divoká příroda… je zemí zaslíbenou pro turisty vyhledávající ticho a samotu… můžete se tu potkat s medvědem, žije zde 50 % populace této velké šelmy… turisté se odtud vracejí s hrůzostrašnými historkami o medvědech a vlcích“. Skoro jsme se začali bát a tyhle informace dětem vůbec neříkali. Nicméně náš omyl nemohl být větší.

Na výlet jsme vyráželi z Wolosate, poslední vesnice, za níž končí silnice a za další kousek i Polsko. Placené parkoviště ve vesnici, kam jsme kolem deváté ráno dorazili z kempu v Ustrzyki Górne, bylo úplně plné (a že to nebylo žádné malé parkovišťátko), ještě že jsme přijeli včas. Na Tarnicu se táhly celé zástupy turistů (ve valné většině Poláci). V Bieszczadech to zkrátka žije sezona nesezona a výstup na Tarnicu zřejmě patří k polským národním túrám hned po výšlapu na Sněžku a procházce k Morskému oku v Tatrách.

Překvapeně jsme se tedy zařadili do zástupu turistů a vydali se na túru. Je fakt, že štrúdl pěších se cestou celkem roztrhal, takže to nebylo tak hrozné. Turisté se srocovali vždy u laviček, odpočívadel a samozřejmě na vrcholu, jinak to ale při troše dobré vůle šlo (na meditaci to sice nebylo, ale na opuštěné setkání s medvědem či vlkem rozhodně taky ne). Musíme pochválit počasí, které se opravdu povedlo a poloniny nám krásně vybarvilo v podzimních barvách. Výhledy neměly chybu a celý okruh, který jsme šli, byl fakt nádherný. Měli bychom ještě napsat, že za vstup do NP se platí (jako ve většině parků a na zajímavých přírodních místech v Polsku). Kousek za Wolosate byla budka, kde si člověk koupil lístky, za dospělého to bylo šest zlotých, za dítě asi čtyři. Na rozcestí pod vrcholem Tarnici lístky k našemu překvapení kontroloval strážce parku.

Na Tarnici stojí od roku 2000 velký kříž věnovaný Janu Pavlu II. Hodně lidí vylezlo jen sem a pak zřejmě stejnou cestou sestupovali zpět, někteří to pod Tarnicou obrátili na pěšinu vedoucí do vesničky Ustrzyki Gorne. My a pár dalších turistů jsme podnikli okruh přes Halicz (1333 m), Rozsypaniec (1280 m; to jsou ty skalní útesy) až na samou hranici s Ukrajinou a zpět do Wolosate. Okruh byl dlouhý celkem 21 km s převýšením zhruba 850 metrů (dle chytrého telefonu jsme vyšli 212 pater).

Zajímavostí je, že na vrcholu Halicze se kdysi setkávaly hranice tří států – Polska, Maďarska a Ruska. Děly se tu hrůzné věci, v 18. století tu probíhala exekuční řízení, po druhé světové válce tady ukrajinská povstalecká armáda zase věšela neloajální obyvatele. Nic hezkého ke vzpomínání. Je odtud ale nádherný kruhový rozhled jak na polské poloniny, tak do ukrajinských hlubokých lesů. Rozsypaniec, to jsou zase fotogenické kameny trčící z trávy. Po sestupu z hřebene už není cesta zpět do Wolosate tak atraktivní, vede asi osm kilometrů po asfaltové silnici, okolní lesy ale dělaly tomuto nudnému úseku celkem hezkou kulisu.

Po příchodu na parkoviště jsme se odměnili kávou a nanukem z kiosku a zakončili tak báječný den turystyczny.

Zdejší kraj skrývá kromě přírodních krás a divokých šelem i architektonické poklady. Podobně jako třeba v Rumunsku nebo Moldávii, i tady se nachází spousta dřevěných kostelíků, mnohé z nich jsou dokonce zapsané na seznamu UNESCO. V blízkosti Bieszczad určitě doporučujeme zastavit se v kostelíku svatého archanděla Michaela kousek od vesnice Smolnik. Právě tento kostel patří mezi zástupce UNESCA (v době naší návštěvy se zvenku opravoval). O několik kilometrů severněji najdete spoustu dalších, třeba u městeček a vesniček Zlobek, Rabe, Hoszów, Hoszowsczyk, Jalowe. Nás asi nejvíc okouzlil kostelík za vesničkou Równia. Ten sice na seznamu UNESCO není, ale nám se moc líbil. Ani do jednoho z kostelů se neplatí vstupné, u vchodu je však obvykle kasička na dobrovolný příspěvek. Pokud nepřijedete po zavírací době, bývá přístupný i interiér.

Takže až si někdy budete plánovat výlet do těchto končin Polska, nebojte se vlka nic. Nebojte se ani medvěda a určitě si vyhraďte víc jak jeden den, protože je tu spousta krásy k vidění.