Zápisky z korejského tripu, díl druhý: Robotická kavárna je zavřená, Staroměstská radnice taky

Po příletu bylo hodně zařizování. Potřebovali jsme vyřešit spojení s Českou republikou, připravit auto a vůbec se tu aklimatizovat. O tom byl první týden pobytu především, ale v Soulu jsme také chtěli navštívit první zajímavé atrakce.

Štěstí nám zatím moc nepřálo... 

Jednu dobu tady opravdu snad v každém domě byla kavárna, je to až neuvěřitelné. Kavárny tady zažívají neuvěřitelný boom, na osmi kilometrech najdete třeba deset kaváren Starbucks. Všichni tady dělají kafe, a protože je málo obsluhy, tak se tady rozmohl trend, že kafe a takové ty základní koktejly začaly dělat roboti. Dokonce jeden z místních mobilních operátorů zainvestoval do robota baristy. Představil ho teď na podzim na robotím veletrhu. Je to robot, který umí udělat až 20 různých míchaných nápojů. 

Kavárnu s roboty jsme rozhodně chtěli navštívit, ale opět jsme narazili na problém, jak takovou kavárnu najít. Nepomůže ani umělá inteligence, která je často úplně nepoužitelná. Na internetu jsme takových kaváren nakonec našli 10, ale nepodařilo se nám najít adresy. Až na jednu, která se jmenuje Bot.Bot.Bot. Nemají webový stránky, jenom Instagram. Vypravili jsme se tam v neděli, zavřeno. Jeli jsme tam v pondělí, zavřeno. Nikde se nic nedočtete, nikam se nedovoláte. Lidé tu působí, že fungují v tabulkách a že jsou přehnaně organizovaní, ale v praxi je z toho chaos. 

Do robotické kavárny jsme se vydali v neděli 14. ledna a byl to den, který nám opravdu nepřál. Zjistili jsme, že v Soulu před pár lety nějaký chlapík Jihokorejec postavil repliku Staroměstské radnice. Jde to dohledat na internetu. Normálně tam byl pohyblivý orloj a jako bonus i česká hospoda. Tam jsme samozřejmě museli jet s tím, že zajdeme na svíčkovou. Webové stránky opět neexistovaly, adresu Pepa pětkrát verifikoval. Hospoda se jmenuje Castle Praha.

Přijeli jsme na zadanou adresu, už z dálky byla vidět věž Staroměstské radnice. Jenže tam byla jen ta věž, celá radnice byla zastavěná panely. Udělali z toho supermoderní budovu, protože majitel zkrachoval, a tak se tam teď prodávají boty. Údajně měl problémy s tím, že když to otevřel, orloj byl natolik hlasitý, že si stěžovali vlastně všichni sousedi kolem. Tak ho musel vypnout a pak mu zkrachovala asi i restaurace. Takže robotická restaurace zavřená a radnice zkrachovalá. Navíc pršelo. Ale něco jsme natočit potřebovali, když už tady jsme. 

Pepa následně zjistil, že v Soulu a v Pusanu je dětský zábavní park věnovaný hovínkům a záchodům, což znělo jako skvělý náhradní plán. Jenže ani tady už nic nebylo. Naštěstí tu zůstaly nějaké původní rekvizity typu rádoby záchodových mís a někdo si v těch místech otevřel "hovno" kavárnu, kterou vybavil rekvizitama ze zmíněného dětského parku. K vidění tam byla nejrůznější umělá hovínka a my jsme si dali aspoň kafe z hrnku ve tvaru záchodu. Nicméně park v Pusanu funkční je, tam se určitě ještě vydáme. 

V roce 2020 byla v Soulu nainstalována největší obrazovka o rozměrech 20 krát 80 metrů. Měla tam být obrovská vlna, která vypadá, jako kdyby přetékala z akvárka. Pepa říkal, že to musíme vidět a natočit. Pracně našel obrazovku zase podle tří navigací. Zaparkovali jsme asi dva kilometry daleko.

Dočetli jsme se, že vlna se objevuje jenom jednou za hodinu a jen na minutu. Měli jsme naplánované, že tam budeme v sedm. Jenže jsme tam přišli v 7:05. Tak co, počkáme těch 55 minut, abychom se vlny dočkali... 

Leontýnka s Lumi, chudinky, v autě dva kilometry daleko na parkovišti zůstaly, my mrzneme a čekáme na vlnu. Hele, 7:59, objevily se hodinky Omega, pouštíme kamery, za chvilku vyšplouchne vlna. Padne 8:00, pic a reklama na Samsung. Vlna tam už prostě není, takže jsme tam čekali jak idioti. Z těch špeků, co jsme chtěli ten den natočit, neklaplo nic. 

Ale jinak je tady levný benzin, v přepočtu asi 28 Kč/l, spousta restaurací, levné a dobré jídlo, levná elektřina, takže je všude hrozně přetopeno... Venku je klidně mínus deset, ale uvnitř mají osmadvacet. 

... ale ještě před tím zajdeme na Namsan Tower. Bylo hezky, modré nebe. Věž je nahoře celá prosklená a otáčí se. Je tady i restaurace a záchody. Když jdete na záchod, tak pánové mají pisoár přímo u skla. Čůrají do pisoáru a zároveň se dívají na Soul z výšky 200 m. Holky sedí na míse a před sebou mají prosklenou stěnu a také se koukají na město. Ano, do teď jsme měli takové trochu záchodové zážitky. 

V pondělí 15. ledna večer jsme odjeli na sever. Původně jsme mysleli, že jedeme do domku, ale nakonec se ukázalo, že je to spíše taková malá buňka. Ubytovali jsme se u města Paju kousek od Heyri Art Village, vesnice, kterou postavilo asi 300 korejských umělců. Každý dům postavil věhlasný architekt a v každém domě se nachází galerie, workshop, posluchárna a vlastně je to celé myšlené jako takové městečko budoucnosti. Bylo to moc hezké. My se večer každopádně vracíme do naší skromné buňky.

Dokud to člověk nevidí na vlasntí oči, jen těžko si dokáže představit, že jen pár kilometrů od ostře střežených hranic se Severní Koreou, se nachází tak super kavárny a úplně neuvěřitelné restaurace. 

Tady na severu se budeme držet ještě pár dnů. Chceme se podívat na demilitarizovanou zónu, ale i celá tahle oblast je zajímavá sama o sobě. Jsou tady vodopády, jsou tady i jiné hezké věci, tak to všechno okoukneme. Pak pojedeme úplně na východ, na pobřeží, k Japonskému moři. Nebo možná naopak na západ ke Žlutému moři. Uvidíme. A pak pojedem navštívit korejská lyžařská střediska.

Uvidíme, co dál. Dáme vědět, nejdříve na Instagramu a na Facebooku, pak také tady na webu a od půlky dubna to všechno bude v televizi.